Petkon
superharp
1270 příspěvků |
Vloženo 19.07.2009 16:22:31
Bridge Over Troubled Water
---------------------------------------
Most přes rozbouřenou řeku.
Slavná píseň vznikla v roce 1969, kdy ji jako titulní
píseň napsal Paul Simon pro album se stejnojmenným názvem
a vydal společně s Aetem Garfunkelem v roce 1970. Letos
jí bylo tedy rovných 40 let. Garfunkel byl jejím sólovým
interpretem-zpěvákem.
Dodnes je známo mnoho nahrávek celé řady dalších
interpretů, neboť píseň se stala brzy velmi oblíbenou a
její sláva trvá dodnes.
O okolnostech jejího vzniku a spoustě dalších více či
méně zajímavých údajů z jejího života na scéně populární
hudby se můžeme dočíst z mnoha pramenů.
My se však na ni společně podíváme spíše z hudebního
hlediska, pokusíme se malinko proniknout takříkajíc pod
její povrch. Hned na začátku se asi shodneme, že je to
píseň nádherná a skvostná. Kdykoliv ji slyším, mám vždy
mrazení po těle. Proč tomu tak je, co je na ní tak
vzrušujícího?
Celá skladba se odehrává ve velebně pomalém rytmu, je
rozčleněná celkem do tří samostatných slok, bez
tradičního samostatného refrénu, který se však v rámci
sloky objeví nenápadně na jejím konci s citací onoho „
bridge over troubled water„.
Samotná melodie písně je poměrně jednoduchá, od svého
kvartového začátku plyne v celé sloce volně a široce jako
řeka, ponechávající ale dostatek prostoru pro určitou
variabilitu a svobodu zpěvákova projevu. Každá sloka v
jejím refrénovém závěru graduje vždy odpíchnutím se od
nejvyšším tónu-tercie, ležícího v sousední horní oktávě a
postupně klesá do původní oktávy, aby se znovu vrátila na
její vrchol a zakončena byla pak na horní oktávové
primě.
Samostatnou kapitolou je jednak instrumentální složka,
kdy vstupní, mohutné až hymnické akordy klavíru v
předehře a v doprovodu, v závěru navíc podpořené
orchestrem, a dále především samotná harmonie, dělají ze
skladby zcela výjimečnou záležitost. To, co se zde
odehrává v harmonii, je až neskutečné, kdy se zpočátku
střídají tonika se subdominantou, poté se mihne na
chvíli mollová subdominanta, durová subdominanta,
základní tónika střídaná její septimou, to vše na slově
„over“ složeným dimovým akordem, odbočky ze základní Es
dur do Des dur apod., konec sloky–refrénu je završen
nejprve durovou tónikou, v další sloce mollovou tónikou
na nepatrně pozměněné melodické lince atd.atd. Ovšem
tímto výčet všech harmonických nuancí a kouzel v této
skladbě zdaleka nekončí.
Zkrátka, pouze harmonická stránka skladby by vydala na
samostatný rozbor, kterým zde nechci příliš unavovat.
Kytaristi i pianisté určitě budou vědět, o čem je řeč. K
doprovázejícímu klavíru se pak v dalších slokách přidává
i bohatý orchestr a celá skladba vrcholí v grandiózním
finále zakončeném dlouhým tónem G, který na konci celé
fráze pak sestoupí po rychlých dvou sekundách k primě -
tónu Es. Nádherný, suverénní zpěv Arta Garfunkela,
který zářivě ční nad tím vším, je už jen pomyslnou
třešničkou na dortu.
Skladba díky všem výše zmíněným kvalitám patří právem k
tomu nejlepšímu, co vzniklo v populární hudbě
20.století.
Na diatonickou foukačku je skladba hratelná v 1.poloze se
začátkem ve spodní oktávě, což dobře koresponduje s
celkovým vyzněním písně, kdy to hlavní se odehrává v
příjemné střední foukačkové poloze. Procvičíme si na ní
zvláště stahování na 3.dírce o jeden půltón / u C
harmoniky tón B, u Es dur harmoniky tón Des /. Ve vyšší
oktávě je skladba hratelná jen pro „over-blowisty“ s
overblow na 6.dírce.
K samotné tabulatuře ještě malý dovětek. Psal jsem ji
podle originální verze, tak jak se běžně hraje v rádiích,
koncertní verze se mohou v melodii i harmonii nepatrně
lišit. Je zbytečné opakovat, že na tabulaturní zápis je
nutno se dívat jako na zjednodušený zápis melodické
linky, který nemůže obsáhnout všechny nuance a jemnosti
lidského hlasu. Přesto všechno jsem považoval za nutné
refrény ve druhé a třetí sloce napsat samostatně, protože
významně obmněňují (nebo spíše rozvíjejí) melodii první
sloky . Ostatní variační kreace jsou plně v rukou
samotného interpreta, včetně toho, zda chce hráč hrát
spodní tón G foukaně (jako v tabulatuře) nebo tahaně na
2.dírce, nebo např. podle zpěváka hrát v první sloce na
slově „all“ ještě o oktávu vyšší tón, jak ji zpívá
Garfunkel.
Pro nás může být skladba mimojiné blízká i tím, že je
napsána a zní tedy v nám všem dobře známé tónině Es dur,
stejně jako naše státní hymna. Es dur tóninu máme tedy
dobře naposlouchanou. Všechny verze, včetně těch
koncertních, které jsem slyšel od S.a G., byly vždy v
této tónině. Nutno dodat, že P. Simon nepodlehl často
lacinému a samoúčelnému efektu s využitím modulace do
jiné tóniny a po celou skladbu zůstává věrný této
hrdinské beethovenovské / Symfonie č.3 Es dur-Eroica /
tónině.
Diatonikáři si proto vezmou Es dur foukačku, pro
chromatikáře bude ctí se ji naučit na C chromatiku v Es
dur.
Přeji všem hráčům, aby se přes tuto skvostnou píseň plnou
harmonické bouře přenesli úspěšně jako onen bridge over
troubled water.
Opraveno 19.07.2009 16:24:43
|
